bezesmyslu.

6. října 2013 v 22:51 | paprika |  Nerýmující se psaní
Všechno nějak nedává smysl a já si v tomhle nesmyslu přídu ztracená. Bezesmyslu. Všechno co dělám jaksi pozbývá smyslu. Při pohledu na okolní svět v jeho chodu nespatřuju smysl. Okolní lidé se však tváří jako by ten smysl již dávno znali a věděli - ubírají se za něčím a přesně ví čím. Vypadají spokojeně. A já stále hledám. Hledám a nenacházím. Nic co by mě naplnilo - dlouhodobě. Putuju od nikud nikam - od jedné prázdnoty ke druhé… Chvíle pobláznění a pak se nádoba zase znovu vysype… Když si slunce proráží cestu k mýmu nitru - v týhle chvíli TO jedině trochu pociťuju ale bohužel, už vím, že to nikdy nebude jako dřív a úzkost ve mně zakořeněná nedá průchod naprostý spokojenosti a stojí - stojí jako panák s velkou červenou stopkou a nepustí uzdu absolutnímu pocitu štěstí a naplnění … když ani chvilkové štěstí nemůže být úplné, na čem tedy potom stavět život? Kopretiny uvadly. Podzimní deprese. Mysl zažívá v hlavě totální pocit klaustrofobie. Neustále. Potřebuju zas otevřít ty dveře.
Pomoz mi - hej ty chlápku se saxofonem. No HEJ TY! -Vidim na tobě, že máš dveře dokořán. Umíš to všechno vpustit i vypustit. V deštivym New Yorku. Noční šílenec. Na konci křicící v agónii čistýho šílenství.

Zpocená košile na zpáteční cestě domů. Úsměv pomalu ustává. Pot na těle zasychá. Sáhne pro drobák do kapsy, párkrát ho otočí mezi prsty. Má špínu za nehtama a saxofon v baru. Minci strčí do pouličního automatu. Do prázdnýho kelímku spadne krysa. Vezme ji do dlaní a ohleduplně ji položí na chodník. Krysa se ohlédne. Pronikavé oči ho sledují. Je to několika vteřinový vzájemně fungující silný oční kontakt. Krysa škubnutím pohne hlavou zase zpět - úprkem se ztrácí ve tmě. Pocítí chvilkový smutek ze ztráty - jinak to ani neumí, ale alespoň něco. Zhluboka se nadechne a z přemíry kyslíku se mu zamotá hlava. Pohlédne ke smogovýmu nebi a kopne do malýho kamínku. Po prázdný ulici se ozývá zvuk jeho doteků se zemí - TM. TMM. TMMM… Pokračuje v cestě nikam. Kamínek již znovu nenajde. Ani ho nehledá, nestálo by to za to, jednou už do něj přece kopnul. Začalo svítat - dveře se zavírají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kolemjdoucí kolemjdoucí | 7. října 2013 v 23:34 | Reagovat

no hele. zrovna teď mám stejné myšlenky. podívám se po spoustě dní sem, a zrovna včera ty a totéž...

2 Paprika Paprika | Web | 8. října 2013 v 0:48 | Reagovat

je fajn, vedet, ze v tom clovek neni sam skoda, ze nevim kdo jsi kolemjdouci...

3 K. K. | Web | 8. října 2013 v 21:49 | Reagovat

Život se musí stavět i na tý špetce štěstí, protože jinak by už žádnej život nebyl
Ten poslední odstavec mi přejde hrozně smutenej. Pomíjivej, nekončící ale přesto nikdy nepokračující.

4 Paprika Paprika | Web | 9. října 2013 v 11:12 | Reagovat

K.
Obyčejně k životu taky přistupuju pozitivnějc a stavim i na těch krásnjech malejch chvilkách, ale tenhle stav přišel a myslim, že ho někdy má každej z nás, jen o něm nemluví, protože dneska (ale jo asi i dřív) se sluší a patří dávat na odiv jen ty hezký a veselý věci, když si vezmeš například sociální síť - nikdo tam nedává svý brečící fotky, fotku mrtvýho psa, to jak sám sedí zdrcenej na nábřeží... ale fotky z dovolené s úsměvem na tváři, roztomilýho psa a fotky s malejma dětma......

5 kolemjdoucí kolemjdoucí | 12. října 2013 v 22:56 | Reagovat

všichni lidé mají takové pocity. když mají všechno, co potřebují, i když žijí ve střední africe. Všichni prožívají smutek a štěstí, všichni se někdy radují, někdy brečí.
Byl jednou jeden "výzkum". Tazatel se na ulici ptal lidí, jak se mají. Zeptal se dobře oblečeného kluka, co vystupoval z kabrioletu, ve kterém přijel s přítelkyní. Odpověděl: "co je to za otázku? Je to na hovno". Potom se zeptal kolemjdoucí stařenky, co nesla tašku s nákupem. Odpověděla "ale jo, mám se dobře".
Lidi se snaží navenek vypadat dobře, šťastně, protože se to od nich očekává. Nikdo nechce dát najevo smutek, protože to je projev slabosti.

myslím, že by každý měl někam patřit. Většinou každý někam patří, někdo i do víc různých skupin nebo prostředí. Je to samozřejmé. A myslím, že i nutné. Když jsem zkusil nikam nepatřit, je to hrozně zmatené. Člověku se pak v hlavě míchají různé události z minula, jak se ho jeho mozek snaží někam zakotvit; nedávájí smysl, v jednom okamžiku přeskočí tři různé životní etapy.
Je to zvláštní pocit, nikam nepatřit...

6 Paprika Paprika | Web | 18. října 2013 v 0:13 | Reagovat

jak jsi toho duševně docílil, že jsi nikam nepatřil? pro mě je dost velkej zmatek i patřit na hodně míst zároveň - někdy mám pocit, že mi vybouche hlava.

7 kolemjdoucí kolemjdoucí | 20. října 2013 v 0:05 | Reagovat

no to je normální :)
když patříš na víc míst zároveň (což je relativně běžné), zastáváš víc sociálních rolí najednou. Ty můžou, a bývají protichůdné (typicky např. úspěšný podnikatel X dobrý otec). Ty, dovolím si tipnout, máš minimálně tři sociální skupiny, ve kterých máš tudíž sociální roli. Doma, ve škole a mezi kamarády (těmi, kteří nejsou tví spolužáci, většinou), tedy např. nepřijedeš domů tenhle víkend, ale neplánovaně až ten další (protože jsi dobrá studentka a budeš se učit :) ), což činí konflikt doma (očekávali tě), a mezi kamarády (ti tě také očekáváli). Následující víkend se odehraje konflikt mezi těmi dvě skupinami, kdy tě každá bude chce mít víc času než ta druhá.
("Sociální role" je specifický termín a slovo "role" používá jen jako přirovnání k něčemu běžně chápanému).

Já patřil víceméně do soc. skupin stejného typu. Už nepatřím, neb jsem odjel do daleka :) Tady, kde teď jsem, mám samozřejmě soc. roli, která ale nutně netvoří soc. vztah jiný, než utilitární.

Je to docela osvobozující pocit :)

myslím, že vědění je důležité pro svobod u člověka;
tvůj článek, pod kterým vedeme tuhle možná už nepatřičnou konverzaci, docela dobře vystihuje Schopenhauerova tzv. pesimistická filozofie:

Vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest…, přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti.

- Co máme, toho si nedovedeme vážit.
- Metlou většiny lidí je nouze.
- Nevyhnutelným údělem člověka je osamění.
- Pohlcovat a být pohlcován, to je život.

Baví mě hlubokomyslné konverzace, a baví mě učit, takže někdy spíš vysvětluju, než argumentuju. sorry.
Tohle všechno sem možná nepatří. Napiš, jestli nechceš, abych sem psal. Radši explicitně, náznaky moc nechápu...

8 kolemjdoucí kolemjdoucí | 20. října 2013 v 0:05 | Reagovat

jsem si to po sobě nečetl... sorry za překlepy a za to vysvětlování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama