Příběh z nekonečna

24. července 2007 v 19:46 | paprika |  Nerýmující se psaní
Příběh z nekonečna
Proplétám se ponurou ulicí. Člověka, nepozastavujícího se nad její hlubší existencí, ničím nezaujme a to je snad i její podstata. Postavená s účelem nepovšimnutí si věcí, které se v domech této ulice dějí. Někdy se dějiště přesune i do zákoutí této uličky. To radši nevnímám. Tak to dělá každý. Nevědomost. Nikdo se nad ničím raději nepozastaví. Nezkoumá. Udělal-li by to, musel by se zbláznit. Možná by jen utrpěl šok. Snad schizofrenii. Jak tohle vím? Z vyprávění.
Někdo mi vylil na hlavu hrnec s čímsi. Mám hlad, tak si olíznu obličej. Zvláštní chuť. Hořká. Ale neřeším to. V téhle uličce nemůžu nic řešit. Slyším za sebou něčí kroky a rychlý dech. Teď na svém krku poznávám, že je to dech teplý, téměř lidský, což je v téhle uličce vážně raritou. Tahle bytost olízla můj obličej. Neřešit a jít dál. Jazyk to byl krásně teplý. Neřešit a jít dál. Hladký. Až moc hladký na jazyk lidský. Mám chuť se zastavit. Okusit znovu. Líbalo mě snad zvíře, nebo jeden z oněch Giamasů? Giamsové se někdy chovají jako lidé, nebo se o to spíše snaží. Pochytili od nich nějaké zvyky. Ale proč se o to snaží? Nikdo neví. Pouze tím narušili svou kulturu, která sahá do dávného počátku tvoření všeho živého i neživého. Ano, byl to Giamas-jejich chroptění se nezapře. Ale jeho jazyk byl něčím výjimečný. Neřešit a jít dál. Nesmím se otočit. Nechci. Dnes ne. Spěchám a chci být psychicky vyrovnaná, čeká mě totiž návštěva zvláštní budovy, ze které se přepravují osoby po celém nekonečnu.
Přesto, že jsem se narodila zde v Krestnu, nepřijdu se zde jako doma. Cožpak domov je místo stinné a nebezpečné? Místo, kde láska se promítá jen jako fyzická záležitost plná nakažených slin? Ne, takhle si svůj domov nepředstavuji. Vždy jsem chtěla jinam. Blíž oné zářící kouli, která pohltí vaše tělo svým teplem, ve kterém se nadobro ztratíte. Vše se prý v těchto zemích děje za oslňujícího svitu. Prý…nikdy jsem tohle nepocítila. Nikdy jsem nepocítila blízkost prohřátého lidského těla, ani jeho dotek, natož pak splynutí s ním. Zde jsou všichni chladní a temní. Proto jsem si vybrala pro své další bytí Meridanu-prosvětlenou sféru plnou duhových barev s dominantně oslňující žlutí. Alespoň takhle je popsaná v brožurce. Brožurky nelžou. Černé na bílém. Alespoň v to doufám. Už se nechci žít spolu se svým stínem v jedné osobě. Jsem blíže a blíže té ohyzdné temné budově, které je postavená ve stylu jako všechny budovy ostatní. Mé srdce plesá při pomyšlení, že ji vidím naposledy. Vše zde vidím naposledy.
Vstoupím dovnitř. Nemám chuť se rozhlížet. Omračující zápach. Musím co nejdřív nalézt svůj terminál. Všudypřítomní malí tvorové se mi pomalu, ale jistě dostávají do vlasů, kde se zřejmě chtějí zabydlet, snad tvořit potomstvo?! Nemám na ně náladu. Dnes ne. Snažím se je smést, ale to vyvolá jen další příval těchto tvorečků. Namáhavý boj. Jak paradoxní, že oni nade mnou vyhrávají. Začínám být unavená. Vzdávám tento boj ku jejich prospěchu. Vítězně tleskájí a probírají se dál mými vlasy. Raděj si jich nevšímám. Musím nalézt svůj terminál. Terminál M-153. Jak krásné pocity ve mně dokáže vyvolat těchto pár znaků…M-153. Nikam jinam. Zjišťuji, že terminál je příliš daleko, než abych vzdálenost ušla po vlastních nohách. Potřebuji odvoz. Proto si přivolám jakousi stonožku. Ano, bytost mající tolik nohou musí být zajisté rychlá. Díky ní stihnu svůj transport včas. Vypadá ovšem slizká a silně zapáchá, ale lepší než nic. Ptá se mě zvláštní řečí kam chci dovést, nechápu jak, ale prostě jí rozumím. Zjišťuji, že zde rozumím všem řečem. Všichni se zde baví se všemi. Jak krásné, ale není nic krásnějšího než slovo Meridana. Země věčného svitu.
Projíždím nijak závratnou rychlostí celou budovou, zřejmě si můj odvoz myslí, že jsem si objednala vyhlídkovou projížďku. Co mé oči nespatří?! M-153. Nápis poskládaný z jakýchsi barevných koleček, ze kterých vyrůstají okouzlující střapečky. Tento nápis krásně voní, vůní tak sladkou, jež sem za svůj život dosud necítila. Nestihnu si ji naplno vychutnat. Podivná stonožka se mnou míří do hlubin temného víru, který nás zcela pohlcuje. Stonožky se již nemohu dál držet. Její kůže mi prokluzuje mezi prsty. Nejde to. Pouštím se. Točím se ve víru. Nyní úplně sama. Pomalu, ale s určitostí sem začíná pronikat světlý jas a temné barvy se mění v barvy, které ani v brožurce nevyjádřili tak krásně, jak je teď vidím. Vír mě vyvrátil. Podivná stonožka někam zmizela. Kupodivu nejsem mokrá, ale dnes už se nemůžu ničemu divit. Konečně.
Meridana.
Jsem tu. Jsem v Meridaně. Teplo. Záře. Hřejivý pocit. Tohle všechno nyní zaplavuje celé mé tělo. Jak je zde vše krásné. Jakýsi tvor (snad ženského pohlaví) právě roztáhl křídla rozhazuje kolem sebe ony barevné kotoučky, které tak krásně voní. "Co je to za nádherné věci, které rozhazuješ? Vzácná létající bytosti?" "To jsou květiny, mé dítě." Odpoví mi tím nejmilejším hlasem, který sem kdy slyšela. Květiny mi dopadají do vlasů. Květiny. Bytost začne létat kolem mě s větším a větším nasazením. Začínám se pohybovat. Točit se. Nohy se mi odlepují od země. Létám. Létám. Točím se a létám. "Omlouvám se" zašeptá bytost a přestane létat kolem mě. Já se přestávám točit. Přestávám létat. Ach ne. Letím dolů. Nabírám rychlost. Větší a větší. Dopad. Mé tělo. Ach mé tělo, už nikdy nebude schopné pohybu. Oči jsou stále zavřené a tak navždy zůstanou. Duše se spolu s květinami vznáší nad nehybným tělem. Nekonečno se pro mě stává konečným. Meridana byla krásná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 EvraFon EvraFon | 29. května 2008 v 20:10 | Reagovat

Nó tak to je úžasný!Moje ségra píše krásný věci.Myslim že je čatso nepochopená ale mě se to líbí.Líbí.Líbí...

Líbí se mi to

Ale je mi líto že neumím tak krásně přemejšlet.

Teď jsem zase jako předtim mam svůj komerční blog s komerčním designem, každej den dychtivšě sleduju návštěvnost.AA nikdy nebudu  praktikovat magii.Nechápu se.Přesnějc nechápu na sobě to že neumim věřit.

ASi to nezní moc opitmisticky ale ANNET JE TO KRÁSNÝ!

2 EvraFon EvraFon | 29. května 2008 v 20:17 | Reagovat

Pomoc

3 papriika papriika | 29. května 2008 v 20:22 | Reagovat

Ondro, myslím , že ty věřit můžeš, věřit v sebe já v tebe věřím hodně moc, vím, že dokážeš co si umaneš. Já v tvým věku psala básničky o ježečkách(ty píšu mimochodem i teďka teda spíš písničky o myšičkách- víš kerou myslim , ne? :D)

Tak nic nevzdávej a pokračuj ve všech svejch pracích. Vždyť v pokoji máš takovejch různejch návrhů a výmyslů projektů a obrázků. Tvoje věci mají něco do sebe. Jsou neotřelé. Ani nevím proč píšu spivoně, asi mám ten pocit ža takhle tenhle můj komntář bude mít větší hodnotu. Prostě ti za tvůj komentář děkuju a věř ;) Tvoje nejdražšííí sestruše

4 Blikal Blikal | 4. června 2008 v 0:28 | Reagovat

Nááááádhera vážně pěkný člověk jakoby chvílema nevěděl jestli to čte nebo se mu to zdá chvíli to vůbec nechápe a nakonec zjistí jaký to všecko bylo a všecko dosebe zapadne. na začátku čtení se zdá být text nekonečný a po skončení krátký jako dva řádky :)

5 papriika papriika | 15. července 2008 v 12:26 | Reagovat

ooo díky moc, takový chvály až se mi to zdá divný :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama