leptospiróza.

5. listopadu 2014 v 23:50 | paprika
Podzimní rozchody.
A lidský útroby.
Vyndat si vnitřnosti a pak
jima nakrmit hladovějící kočky.

Ale pak ON.
Odhání kočky.
A jako skládačku pro malý děti
vrací mý vnitřnosti zpět.

Podzimní vlhký podchody.
Přitisknout na zeď a pak
Vlasy od pavučin a tekoucích kolejí.
Železitost z železnice a prokouslýho rtu.

Pod nohama křupe sníh.
Děláme andělíčky.
A děláme, že jsme zase jednou šťastný.
Jako malý děti
stavíme stavebnice z nás samých.

Lížem rampouchy a

Propichuješ mě pohledem.
Oči -
Jako oliva na párátku.
Rohovka mezi zubama.
Párátkem vyšťourat zbytky.


Noblesní degustace.
 

dýně.

3. listopadu 2014 v 14:30 | paprika |  Poetická poezie (někdy též nerýmující se)
Moje hlava,
jako dýně plná semen.

Prosím vydlabej mě!
Potřebuju to.

Semena se mísí,
jedno naráží do druhýho a
vytvářej nesmyslný spoje.

Semenovitá iracionalita.

Některý už tvořej kolonie
a útočí.

Vojsko semen.

Prosím vydlabej mě!
Řízně do mě.
A pořádně tvrdě.
Víš, že to tak mám ráda.

Ty nárazy v mý mysli už dál nesnesu.
Vydlabej mě!
Vytři mou hlavu dočista
a zapal svíčku.
Odměnim tě zářivym úsměvem
a jiskřičkama v očích.

strahov

26. září 2014 v 11:05 | paprika |  Fotila jsem...


prague







kam se zakutálela moje hlava?









do u wanna pee...?








nádherný průvod mořských... olihní?





trip.






nosnost 400 kg


 


kryptofašistická

18. září 2014 v 22:58 | paprika |  Poetická poezie (někdy též nerýmující se)
"Když ne já - tak nikdo!"
Si zamilovanej
a zlej
- jako Prazdroj než byl zprovozněnej.
Nemám ti to za zlý.
Vymyšlený důvody a obvinění
jenom proto,
že se mi někdo jinej vycákal do ksichtu
- a mně se to líbilo.

áj lav jů hany.

18. září 2014 v 22:46 | paprika |  Poetická poezie (někdy též nerýmující se)
Slavěj lásku tim,
že
nóbl svíčky,
novomanželů postavičky,
kožešinu z mláděte norský lišky.

Za dva roky rozvod.

rozchod

18. září 2014 v 22:41 | paprika |  Poetická poezie (někdy též nerýmující se)
Zaplést klukům hlavy
jako francouzskej cop - odshora.
Pramínky vlasů utíkaj na svobodu.
Chtěls abysme byli jako
takový ty dva roztomilý letní culíčky,
na stromě z třešní.
Ale on je podzim zlato.

utíkat

18. září 2014 v 22:40 | paprika |  Poetická poezie (někdy též nerýmující se)
Utíkat.
Nevědět před čím.
Utíkat,
ale vědět,
že to je v tu chvíli jediná správná cesta...

Utíkat před tramvají do který nechceš nasednout,
jen pro to, že to tak dělaj všichni.
Utíkat před trapnejma chvílema,
kdy všichni dělaj že trapný nejsou.
Utíkat před frontama v tesku
- přebíhat z jedný do druhý,
i když víš, že budeš čekat v každý stejně dlouho...
...a vlastně nemáš ani tak málo času.

Utíkat před pohledama v metru,
protože v metru se do očí nekouká.
Utíkat před svou kočkou,
když tě pronásleduje ráno na zastávku.
Utíkat před podzimem,
protože máš rád léto.
Utíkat před zimou,
protože bys radši ten podzim.

Utíkat před lidma
- hlavně před těma,
který se ti dostanou pod kůži.

Utíkat sám před sebou.

hodnoty nadhodnoty podhodnoty

31. srpna 2014 v 15:02 | paprika |  Strasti a slasti
Pravá hodnota věcí je určována námi samými - nikoliv obchodníky, překupníky, prodavači vysavačů. Nerozumím tomu, proč někdo řekne třeba TOHLE je bezcenné. Přitom může mít předraženej falešnej zlatej prsten od černocha z Paříže větší cenu, než ten s diamantem, protože ti ho třeba koupil tvůj kluk, kterej už tady není ale ten prsten pořád. Pro mě nemaj věci hodnotu finanční, ale pouze tu srdeční. Proto mám doma třistapadesátvosum krabic s obrázkama, pohledama, dopisama, lístkama z vlaku, účtenkama z restaurací. A figurkama jednorožců, napůl vyhořelejma svíčkama, mašličkama, zvonečkama...a taky jsem si sušila růže a dávala na ně štítky od koho, kdy a proč jsem je dostala... protože každá ta věc mi připomene toho člověka, a není to jen fotka na fejsbuku. Můžu si k tý nim čuchat, vzít je do ruky, cejtit jemnost nebo slizkost a kamínky bejvaj studený a plyšový srdíčka hřejivý. Jen růže ze střelnic si vždycky schovávám ty nejposlednější, teda... pokud jsou od toho samýho kluka...

pepřmáta.

20. června 2014 v 4:52 | paprika
A pak si babča propíchla obočí sichrajckou a jakože sorry, že jí u toho ukápla slza, že má asi krámy. Takže smích, protože krámy jsou podle nich jen pro malý holky, ale prej jakože v pohodě a cajček a že můžou dělat že to neviděly.
Daly panáka peprmincky a svět se zase točil dál vo těch svejch třistašede za noc. Je to tak ne? Nebo za rok?
Holky už dohlídly na dno peprmincky a ukazujou si svy kuří oka a křečovky. Ty jejich fáče až pod kolena sou rozkošná alternativa síťovanejch samodržek a vůbec peprmincka všechno vyčistí!
Další že to teda taky zkusí. Propíchla si tu tamtu kůži v meziprstí palce a ukazováku a CVAK!
A prej, že už náš život není tak pankovej co holky?
Eště tři peprmincky!
Ruce se jim třásly, ale koply je až do dna.
Třetí si vybrala ušní lalok. Není nad starou dobrou klasiku prej. Samo, že ho nechala votevřenej. Na kníru pod nosem se jí lesklo trochu tý zelený máty. Tvářila se spokojeně. Všechny tři.
Tak dem na to?

Sestrestvo kočičí pracky. Přiblížili se k sobě těma sichrhajcakam co nejlblíž a zapnuly je do sebe a do sebe koply eště jednu mátovku - na pankový přátelství prej.

bezesmyslu.

6. října 2013 v 22:51 | paprika |  Nerýmující se psaní
Všechno nějak nedává smysl a já si v tomhle nesmyslu přídu ztracená. Bezesmyslu. Všechno co dělám jaksi pozbývá smyslu. Při pohledu na okolní svět v jeho chodu nespatřuju smysl. Okolní lidé se však tváří jako by ten smysl již dávno znali a věděli - ubírají se za něčím a přesně ví čím. Vypadají spokojeně. A já stále hledám. Hledám a nenacházím. Nic co by mě naplnilo - dlouhodobě. Putuju od nikud nikam - od jedné prázdnoty ke druhé… Chvíle pobláznění a pak se nádoba zase znovu vysype… Když si slunce proráží cestu k mýmu nitru - v týhle chvíli TO jedině trochu pociťuju ale bohužel, už vím, že to nikdy nebude jako dřív a úzkost ve mně zakořeněná nedá průchod naprostý spokojenosti a stojí - stojí jako panák s velkou červenou stopkou a nepustí uzdu absolutnímu pocitu štěstí a naplnění … když ani chvilkové štěstí nemůže být úplné, na čem tedy potom stavět život? Kopretiny uvadly. Podzimní deprese. Mysl zažívá v hlavě totální pocit klaustrofobie. Neustále. Potřebuju zas otevřít ty dveře.
Pomoz mi - hej ty chlápku se saxofonem. No HEJ TY! -Vidim na tobě, že máš dveře dokořán. Umíš to všechno vpustit i vypustit. V deštivym New Yorku. Noční šílenec. Na konci křicící v agónii čistýho šílenství.

Zpocená košile na zpáteční cestě domů. Úsměv pomalu ustává. Pot na těle zasychá. Sáhne pro drobák do kapsy, párkrát ho otočí mezi prsty. Má špínu za nehtama a saxofon v baru. Minci strčí do pouličního automatu. Do prázdnýho kelímku spadne krysa. Vezme ji do dlaní a ohleduplně ji položí na chodník. Krysa se ohlédne. Pronikavé oči ho sledují. Je to několika vteřinový vzájemně fungující silný oční kontakt. Krysa škubnutím pohne hlavou zase zpět - úprkem se ztrácí ve tmě. Pocítí chvilkový smutek ze ztráty - jinak to ani neumí, ale alespoň něco. Zhluboka se nadechne a z přemíry kyslíku se mu zamotá hlava. Pohlédne ke smogovýmu nebi a kopne do malýho kamínku. Po prázdný ulici se ozývá zvuk jeho doteků se zemí - TM. TMM. TMMM… Pokračuje v cestě nikam. Kamínek již znovu nenajde. Ani ho nehledá, nestálo by to za to, jednou už do něj přece kopnul. Začalo svítat - dveře se zavírají.

Kam dál